Čtvrtstoletí každým rokem, tedy několikrát za rok, všechny mé cesty vedly převážně na jih Evropy – konkrétně do Itálie, do jednoho malého městečka vyhlášeného pro svůj extra panenský olivový olej na břehu Jadranského moře. Z malebných kopečků bylo moře vidět jen vzdáleně, ale jeho jemná slaná vůně se mísila s vůní další vegetace a jemný středoevropský nos ho dokázala rozeznat na míle daleko.
Cartoceto, městečko plné oliv
Historické městečko na kopečku s nadmořskou výškou něco před 200 m n. m., vyhlášené pro svůj výjimečný extra panenský olivový olej, který se dodnes lisuje za studena na žulových kamenech. Díky tomuto způsobu lisování je olej jemný a nikoli nahořklý, jako u mechanického zpracování.
Tajemné kamenné uličky se vinou od náměstíčka nahoru. Domy v historickém centru jsou většinou opuštěné, staří tam dožívají a mladí odešli za prací a pohodlnějším životem do větších měst nebo na pobřeží. Což ale vůbec nikomu nevadí, poněvadž ti, kteří zde nadále bydlí, svým dobrým srdcem a úsměvem na tváři dokážou rozzářit celé městečko.
Kdo jednou do Cartoceta přijede, cítí se zde jako doma. A pokud může, rád se navrátí.
Děkuji za ty krásné roky, kdy jsem mohla být jeho součástí..
